img
Homeopatie
Psychoterapie
Integrativní masáže
Reiki
Pomoc s porodem a otěhotněním
Semináře & Kurzy
Blog
 

ikona

Duše a osobnost

ikona

Poznámky z knihy „Sídlo duše“, Gary Zukav.

 

Krátce evoluční pohled:

Ze školy známe názor o přežití silnějšího, toho , co stojí výše v potravinovém řetězci.
Pětismyslové vnímání světa evolucí poznává důsledky svých úmyslů a činů (zloba zabije, život dá láska...), využití poznatků (na co vše se hodí železo apod.), mysl, která vymyslí válku, zorganizuje i pomoc, spolupráci. Úcta vytvoří jiný život (než krutý a osamělý).
Z hlediska vnímání pěti smysly je vývoj, to co umožní fyzické přežití. Tedy je rozhodující fyzická převaha, schopnost ovládat prostředí a ostatní v něm a rozhodujícím charakterem takového světa je strach. Převaha a moc versus harmonie.

 

Moc a vnější síla – získává se, ztrácí se, koupí, ukrade, zdědí, předá...A někdo jiný ji přitom ztratí.
Důsledkem je násilí, destrukce a výrazem jsou i instituce (sociální, ekonomické, politické). Chápeme moc jako majetek několika jedinců, jimž se ostatní obětují. A symbolem vnější moci jsou peníze. Symboly vnější síly, od kterých se odvozuje pocit větší jistoty, jsou majetek, vzdělání, postavení, sláva, cokoliv, co se bojíme ztratit. A to, oč se bojíme, zvyšuje naši zranitelnost. Uvažujeme hierarchicky, co se týče vesmíru i struktur tady na zemi a rozdělujeme je na ty, kteří moc mají a ty, co ne. Ti nahoře mají největší moc, hodnotu. Ti dole jsou bez ní a jsou nejzranitelnější a nejméně cenní (i „Božské“ má větší hodnotu než ten, kdo je vzývá). Představa moci jako něčeho vnějšího, rozpolcuje psychiku (záchvat schizofrenie – jako válečný konflikt). A pohonnou silou boje je strach.

 

Kdežto vnitřní síla miluje všechny formy života, nesoudí, vidí smysl ve všem. Bohatý a naplněný život je pak ve spojení a spolupráci s celým světem. Vnitřní síla čerpá z nejhlubšího zdroje naší bytosti. Evolucí je zde cesta k vnitřní síle. A k mnohasmyslovému člověku, který využívá všech schopností své bytosti. Mnohasmysloví učitelé probouzejí touhu po poznání pravdy. S tímto vnímáním nejsme nikdy sami ve vědomém, pestrém vesmíru, plném různého života. A důležité jsou nejen činy, ale také úmysly a jiné nehmotné aspekty. Osobnost a tělo je „vozítkem“ vývoje celé mnohem větší bytosti. V každém okamžiku se rozhodujeme pro ůmysly a ty vytvoří naši realitu. Tak časté emoce strachu a násilí jsou typické pro osobnost; láska, soucit a moudrost se získává ve spojení s duší. K uvědomění si, že ji máme, je potřeba překročit pětismyslovost. Vnímat „intuici“ a nezvyklé pocity, cítění něčeho, co si neumíme běžným způsobem zdůvodnit a vysvětlit.

 

S růstem schopnosti nahlížení do svého nitra, roste i naše umění vnímání duší ostatních bytostí. Když spolupracujeme s duší, roste i naše vnitřní síla. Procesy vývoje mají své zákonitosti, všichni potřebujeme pochopit podobné principy, abychom se vyvinuli a posunuli do jiných „světů“ a dimenzí.
Pro získání dostatečného množství zkušeností byl vytvořen princip reinkarnace. Opakovaně se bytost s duší objevuje v různých osobnostech a tělech, jejichž prostřednictvím se naučí o světě a sobě v něm. Mnohasmyslová bytost si inkarnace může uvědomovat a vnímat je jako minulé či budoucí životy. Zažívá zkušenosti duše. Z jejího pohledu jsou všechna vtělení simultánní, proto když se např. v jednom zbaví jedna osobnost hněvu, ovlivní to všechna další vtělení, protože se to zapíše do vědomí duše. Osobnost je vždy složena z částí duše, které se chtějí (potřebují) změnit (léčit) a částí, které k tomu napomáhají. Ty, které potřebují léčit (odštěpené části) k tomu využívají interakci s hmotou. Osobnost je pak takovou mandalou trpících a podporujících částí duše. V harmonické osobnosti duše proplouvá všemi svými částmi „mandaly“. Které jsou zároveň v kontaktu s fyzickou inkarnací. Osobnost je jakýsi nástroj pro zkušenosti duše ve fyzickém světě. Konkrétní zrození – život inkarnáta -se utváří dle aspektů odečitatelných z energií jako je: vztah k hvězdám a planetám při zrození, prostředí, do kterého přichází, rodinná karma, karma národa, kontinentu, země, vibrace jména a podstatné jsou vibrace částí duše, které se mají přetvořit a rozvinout v interakci s hmotou. Osobnost je vyrovnaná dle míry interakce s duší. Konflikty narůstají se vzdáleností od duše, kdy se tvoří a žije nezodpovědně.

 

Každý skutek nás ovlivňuje hlouběji, než si myslíme. Každá myšlenka, čin, pocit vycházejí z úmyslu. Proto je tak důležité uvědomění si každého úmyslu, všechny tvoří naše zkušenosti. Ve světě hmoty je dynamika karmy vyjádřena principem akce a reakce (Newton – rovnováha energie v realitě hmoty) a ne-mnohasmyslová bytost se učí zkušenostmi tolikrát opakovanými, až jí to „dojde“. Zákon karmy je neosobní, o zodpovědnosti. Z pohledu osobnosti je to ovšem vnímáno jako protipohyb. Tzn. že budu nenávidět – a tak i já budu dostávat zkušenosti nenávisti. Morálka je výtvorem lidí. Každá příčina, jejíž následek se dosud neprojevil, není ještě uzavřenou, celistvou událostí. Ovšem to se nemusí stát v tomto životě, proto dění nemusíme porozumět. Aby se duše stala celistvou, musí vyrovnávat hladinu své energie. Prožít následky, které způsobila. Když pak vidíme a chápeme všechna setkání a zkušenosti z tohoto širšího úhlu pohledu, je nám život jasnější a pochopitelnější. Nesoudíme. Můžeme jednat a zasahovat do situací a tvořit další, ale nesoudíme. Souzením vytváříme negativní karmu. Pocity odsouzení, rozhořčení, touhy po trestu, vedou k tvorbě negativní karmy. Jsou výsledkem odsudku a touhy po nadřazenosti. Takže se pak zaplétáme, místo abychom se osvobozovali. Neodsuzující spravedlnost tedy nepoužívá negativní emoce. Vidí a prožívá bez negativních reakcí. Můžeme se stále vyvíjet, získávat vnitřní sílu a procházet novými zkušenostmi. To je svobodné.

 

Samozřejmě v rámci zákona karmy vytvářením disharmonie v jiných lidech našimi činy zakusíme ji někde také. Pokud tvoříme harmonii a dáváme sílu, pocítíme je rovněž.Tímto se učíme zodpovědnosti. Máme určité vnitřní nastavení (jako prchlivost, zádumčivost apod.) a na jeho základě pak probíhají další naše zkušenosti – každý se hněvá a pláče jinak a za jiných okolností. Obzvlášť důležitá je úcta k životu. A né pohled naň jako na konkurenční boj. Kdykoliv chceme někoho porazit či oslabit, nemáme úctu. Zneužíváním a arogancí se vzdalujeme úctě k životu. Zodpovědni máme být ke všemu a všem (i Zemi, Vesmíru...). Úcta je založena na kontaktu s vnitřní podstatou každé bytosti. I když ji necítíme, nevidíme, můžeme si jí vážit. Také je to způsob vnímání posvátného. Učíme se s ní chápat závislost různých druhů a bytostí z úplnější, soucitnější perspektivy, odhaluje se hodnota každého Života. Vnímat s úctou znamená žít na Zemi s vděkem. A být si vědomi své duše, nebýt jen osobnostmi, ale i duchovními lidmi. Úctou vnášíme do hmoty duševní hodnoty a vzdalujeme se vytváření negativní karmy osobnostmi. Vneseme s ní do činností srdce a službu. Probouzí se soucit, laskavost, i pocit bohatství, důvěry. Tvoří se také trpělivost (nechceme jen hned naplnit své potřeby bezohledně). Uctivá osobnost se nepovyšuje nad jiné životní projevy. A zkušenosti nebudou kruté a destruktivní, ale laskavé a s účastí.

 

Honba za vnější silou vede často k potlačování pocitů, emocionálních proudů spojených se srdcem.
Bezvýznamnost, jakou citům přisuzujeme, ovlivňuje naše myšlení a náš žebříček hodnot. A tak obdivujeme a chválíme činy dosažené utrpením jiných. Nemůžeme pak porozumět následkům vlastních emocí, které ovlivňují jak nás, tak i ostatní i prostředí, ani následkům emocí druhých na ně samotné, na jejich prostředí a na nás. Bez vědomí emocí neprožijeme zkušenost s vlastní duší ani zkušenost soucítění. Jak pochopit a sdílet utrpení i radost druhých, nechápeme-li své vlastní?
Neznalostí emocí a jejich následků nepochopíme ani dynamiku procesů, které emoce ovlivňují ani cíle, kterým slouží. Emoce je energie v nás a pokud chceme znát své zkušenosti, jak a proč vznikají, potřebujeme rozumět světu emocí. Emoce v sobě odrážejí úmysly. Rozpor mezi úmyslem a emocemi, které jej provázejí, odhaluje určitý aspekt naší rozpolcenosti, který potřebuje změnu, aby nám bylo lépe. Bez vědomí emocí nejsme schopni úcty. Cesta k ní vede srdcem a pocity.

 

Pětismyslová osobnost není schopna plně zpracovávat informace, které jí předávají smysly. Její vnímání reality je roztříštěné a prožívání vesmíru částečné. Pocity a úmysly jsou s hmotným světem spojené kanály, které logikou a rozumem neuchopíme. Chceme-li jen naplnit potřeby osobnosti, pácháme vlastně „vraždu“ duše. Což následně některé lidi dovádí k sebevraždě. Pochopitelně, nemají zde na tomto světě již „kam a proč jít“. Z pohledu „mnoha smyslů“ a našeho „vyššího já“, jež nás spojuje s duší, odhalujeme mnohem větší bohatství světa a života. I objevy vědy jsou výsledkem vnitřních a vnějších zkušeností, hmotných a nehmotných procesů. Ovšem kráčet cestou přijímání, tvorby a prožívání všech barev života, a učení se tak světlu i tmě, lásce i bolesti, není jednoduché. Pokud se rozhodneme kráčet ve světle a nehromadit negativní karmu, můžeme dělat i tvrdé zkušenosti. Ovšem duše pak odchází obklopena světlem svých zásluh tady na zemi. A když v dalším životě tvoří novou osobnost, je to z této podstaty, které dosáhla. A tak vznikají osobnosti s různě omezeným rozsahem vnímání. Pro osobnost s omezenějším vědomím je to, co nazýváme zlem, přitažlivějším než pro osobnost s širším vědomím. Je vystavena silnějšímu pokušení. Cesta v magnetickém poli strachu je přitažlivější, protože neví, co to strach je a k čemu slouží. Zlo lze chápat jako absenci světla, božské inteligence. Každé duši je ale světlo a cesta k němu stále k dispozici. Lékem na absenci je přítomnost. Absence lásky způsobí utrpení, nenávistí světlo nevrátíme. Nenávist ke zlu postihne toho, kdo nenávidí, a sám se tak vzdaluje světlu. Máme zasahovat proti „temnotě“, ovšem i se soucitem vůči ní. Jinak do ní vstoupíme. Jedině soucitné srdce dokáže vnést světlo tam, kde nebylo. Armáda zlo nezabije. Jen soucitné srdce, které zaň „slzu prolije“.

 

Učení se skrze hmotný svět je zdlouhavé. Musíme například zažít nedůvěru, abychom pochopili, co je to důvěra. Proto prožívá takový člověk nepříjemné zkušenosti. Dokud se je, v některém životě, nerozhodne změnit. Máme nahlédnout do sebe a pochopit, jak jsme na tom my s problémem, který řešíme ve vnějším světě (ať už je to cokoliv). Ovšem můžeme se poučit rychleji, pokud komunikujeme se svoji duší a celou bytostí, i nehmotnými částmi. Znamená to nepřijímat všechny impulsy, vnější i vnitřní popudy, jen jako produkty rozumu osobnosti, jejích smyslů. Náhlá vnuknutí, inspirace apod.chápe mnohasmyslový člověk jako řeč duše, ducha, jiných bytostí. Intuice takto prožívajícího člověka chrání, vede, pomáhá mu růst a on různá spojení pěstuje a podporuje. Na této cestě si potřebujeme hluboce uvědomovat, co cítíme. Jít ke zdroji pocitů, emocí, do oblasti své duše. Kdykoliv žádáme o pomoc, dostane se jí. Ptáme-li se, odpovědi přicházejí (ovšem v různých podobách- myšlenka, sen, další zkušenost, „náhoda“). Intelektem máme šanci rozšiřovat a zdokonalovat své vnímání, rosteme k celistvosti a síle. Věděním nemáme působit utrpení. Jsme zodpovědni za své znalosti a informace, které jsme zpracovaly. Každá informace, kterou nezpracujeme a nevyužijeme pro dobro druhých, může narušit naši rovnováhu. Karmické závazky vytvořené záměrným zneužitím vědění, ublížením, vytvořením disharmonie, jsou vážnější, než ty z nevědomosti.

 

Pokud chceme pročistit náš intuitivní systém, je důležité zpracovat emocionální systém. S čistými city, láskou, přichází i intuice. Přibližováním se bezpodmínečné lásce nám stále méně věcí působí utrpení. A rady a vedení, které dostáváme jsou jasnější a srozumitelnější. Další oblastí je naše tělo, které také potřebuje k přijímání nehmotných informací a intuice být co nejvíce čisté a v kondici.
Samozřejmě řada lidí nechce naslouchat (ze strachu, že by museli změnit paradigma, své zůsoby fungování, život apod.), raději popřou, že něco vnímali. Základem probuzení je otevření se – vesmíru, životu, důvěře, že vše má svůj důvod. Součástí každé inkarnace je určitá intuice, kterou můžeme kultivovat. Pomáhá nám různě, i přežít. Podporuje tvořivost, tušíme, kam jí, abychom někoho potkali, co udělat pro svou práci, vztahy...Je to inspirace v umění i vědě, náhlá odpověď na otázku, světlo ve tmě. Jejím prostřednictvím navazujeme kontakt s duší. A to pomocí vyššího já. Duše k určitému vtělení nevyužívá veškerou svou energii. Jen některé části a řada z nich právě potřebuje „uzdravit“ - scelit. Vyšší já je částí duše, která se účastní tohoto vtělení. Intuitivním procesem je komunikace osobnosti s její duší. Rozhodovat se můžeme za účasti spolupráce všech složek – mysli, srdce,intuice a vyššího já. Skrze intuici a vyšší já také můžeme komunikovat s jinými dušemi. Intuitivními kanály získáváme podobně jako na rozhlasových vlnách informace z jiných zdrojů. Mnohasmyslový člověk se tak učí prožívat vše, rozumět procesům kolem nás a v nás, nacházet a vědomě prožívat pravdu. Ta neosobní je získávána ve spolupráci s ostatními bytostmi, ta osobní skrze vlastní bytost. K růstu ji potřebujeme jako výživu a lásku. Mnohasmyslová bytost o své duši ví a snaží se s ní spojit a hmotně ztělesňovat vyšší já. Soucítící vedení vlastní duše i duší ostatních vědomě přivolává a přijímá.

 

Duše je silovým polem našeho bytí, hmota by bez ní nefungovala. Nehmotné skutečnosti ovšem nelze dokázat prostřednictvím smyslů hmotné dimenze. Stejně jako jsme vytvořili elektronový mikroskop, musíme rozvinout naše vlastní nástroje pro nehmotné vnímání. V nehmotných realitách spočívá většina částí nás samotných, v říši ducha se vyvíjíme a také se tam odehrávají hlavní hry našich vztahů.Myslíme-li na někoho s láskou, měníme kvalitu vlastního vědomí a tím měnímei kvalitu vědomí toho druhého. A zdokonalujeme vlastní i jeho energetický systém. A následně můžeme ve vztahu s ním zaznamenat změny. Výměna informací probíhá i s dušemi, se kterými nejsme nyní v přímém kontaktu, ale někdy jsme se s nimi setkali. Systémy se ovlivňijí vzájemně. Frekvence mého světla závisí na úrovni mého vědomí. Jeho změnou změním světlo, tedy vysílané energie. Jinou myšlenkou a emocí vytvořím novou frekvenci. Vyšší frekvence mají např.radost, láska, laskavost, nižší má strach, nenávist, závist... Nahradíme-li tedy například hněv odpuštěním, pocítíme příval energie. Pokud svými myšlenkami vytvoříme nízkofrekvenční proudy, jsou následkem emocionální či tělesné poruchy. Jestliže si neuvědomujeme vlastní myšlenky či emoce, ztratíme energii ve prospěch systému, jehož energie je nižší než naše. Tak z nás někdo negativní „vysává“ energii. Někdo s vysokou energií „září“. Proto si můžeme výběrem svých myšlenek a emocí tvořit kvalitu svého světla a tím i kvalitu svého působení na druhé a podstatu svých životních zkušeností. Vysvětlení, rozsvícení, osvícení – mají stejný základ. Světlo duše má okamžité účinky. Mezi úmyslem a účinkem tedy neexistuje čas jako ve fyzickém světě osobností. V duchovním světě mají rozhodnutí a použití energie okamžité výsledky. Energie, jako je třeba strach, ve fyzickém světě osobností sleduje cestu fyzického světa. Duše je zmatena, ale sama strach necítí. Pokud prostřednictvím některé své části prožívá nedostatek světla, cítí ho jako strach – tedy strach osobnosti v prostoru a čase. Bezpodmínečná láska je láskou duše, je okamžitá, univerzální, neomezená. Stejně jako je viditelné světlo součástí proudu energií s různými dalšími frekvencemi (infra, ultra...) i proud duchovního světla sahá do jiných pásem, než ve kterých žije člověk. Lidská zkušenost je určitou frekvenční škálou duchovního světla stejně jako viditelné světlo je pásmem frekvencí v rámci fyzikálního světa. Různá pásma frekvencí obývají různé inteligence. A různé formy života s námi koexistují, jenom na jiných úrovních, které nám, pokud zůstáváme svým vědomím ve fyzikálním světě, nejsou přístupné. Ale všechny bytosti se vyvíjejí a otevírají do dalších frekvenčních pásem. A i my jsme jako mnohasmyslová bytost zářivější, silnější, zkušenější. A jsme si pak vědomi své duše a jiných frekvencí a světů ve vesmíru a můžeme s nimi komunikovat. Každému z nás je stále k dispozici zkušenost a vedení z jiných úrovní duchovního světla a vesmírných světů. Intenzita jednotlivých částí naší bytosti se z různých životů a zkušeností zhmotňuje v našich aspektech osobnosti, vlastnostech, charakteru (učitel, válečník, léčitel, zpěvák, tanečník, šaman...). Můžeme se rozvíjet nejen v běžné „horizontální“ rovině tohoto časoprostoru , ale také „vertikálně“ směrem k širším možnostem duše v jiných světech. K tomu nám napomáhají i „učitelé“ a průvodci nehmotní., kteří v těchto světech žijí. Pokud se vydáme objevovat duchovní světy, je to otázka vědomé volby, kultivace vědomí. Neuspokojujeme jen osobnost z horizontálního, nám běžně známého světa (jako např.obchodník hledící si jen výdělku, člověk navazující vztahy jen pro uspokojení emocionálních a sexuálních potřeb). Vertikální cesta hledá i jiné zkušenosti, hloubku, vědomosti, sblížení, slouží vědomě i druhým. Začíná rozhodnutím žít život vědomě. Meditací, modlitbou, rozjímáním a jinak, hovoříme se svou bytostí i nehmotnými pomocníky, kteří nám jsou stále k dispozici na další cestě ke světlu. Můžeme tak zkoumat potenciální důsledky našich rozhodnutí. Učíme se chápat, co naše zkušenosti a rozhodnutí znamenají. Jakým způsobem se učíme, to je na nás (skrze strach či moudrost....). Otázka způsobu učení se je rozhodujícím aktem naší svobodné vůle. A tak zneužitím vědění, pravdy, moudrosti může vzniknout stud, hanba, pocit viny a strach. Pochyby a strach se staly protipóly důvěry a světla.

 

Myšlenku můžeme chápat jako energii, světlo zformované vědomím. Vědomím ze světla neustále tvoříme formy, myšlenkové, emocionální, hmotné. A to odráží konfiguraci naší osobnosti v čase a prostoru. Změnou úrovně svého vědomí – třeba odstraněním určitého vzorce chování- a ještě dále-jeho nahrazením vzorcem s vyšší frekvencí (hněvu soucitem...), vznikají jiné formy myšlení, emocí, činů. Změní se naše zkušenosti. V každé zkušenosti se projevuje náš úmysl, záměr. Pokud pro touhy a přání nepoužijeme vůli, neprojeví se v realitě. Pokud chceme změnit například nějaký vztah v láskyplnější, veselejší, harmoničtější, záměr nás otevře jinému způsobu vnímání a fungování. Můžeme spatřit lásku či její nedostatek ve vztahu od druhého člověka. A začneme rozeznávat, lze-li a jak změnit charakter vztahu. Pokud se rozhodneme vztah ukončit, začneme se v něm cítit špatně a vytvoříme prostor pro něco nového. A i s pomocí vyššího já se pak můžeme setkat s novým partnerem. Protichůdné záměry vynulují výsledek, nevědomost nechá zvítězit nejsilnější karmické vlivy našich nevědomých částí. Pokud spolu bojuje pocit raději vztah ukončit a vědomé rozhodnutí ho uchovat, bude prožívána úzkost a napětí ve vztahu a otevření se novým partnerům bude také zmatené a nenaplněné. Rozpolcená osobnost bojuje sama se sebou, její hodnoty, vnímání, chování, nejsou v rovnováze. Není si vědoma všech svých částí. Bojí se aspektů, které ohrožují to, co již dosáhla a to, co hledá. Tato osobnost se bojí a události života prožívá víc, než sebe samu. A tak ani po rozchodu nepochopí, proč se to stalo, když udělala vše pro to, aby to tak neproběhlo. A ze stresu a emocionálního utrpení mohou vzniknout psychické i fyzické obtíže. Rozhodujeme se každým okamžikem, ať už se to týká vztahů, práce, místa k životu, či našich myšlenek, postojů...Stále se učíme. Prostřednictvím pocitů si své postoje uvědomíme a s množstvím záměrů a rozhodnutí se i postoje mění. A hluboké procesy rozhodování, formující proudy světla pak i spojí vědomé a nevědomé procesy. Úmysly vytvoříme realitu. Každá hmotná i nehmotná forma je světlo zformované vědomím. Aktivní vědomí mají i hvězdy, planety, galaxie. A hmotná realita země je formována rozhodnutími těch bytostí, které ji obývají. Skutečnost je mnohovrstevný svět tvoření. V osobní realitě se můžeme rozhodnout např.pro sobectví či altruismus, krutost či soucit atd. Pak formujeme rodiny a stále větší skupiny, kde se prolínají vlivy realit každého jednoho člověka. A každá má svou skupinovou karmickou dynamiku. Země souhlasila, že se tu můžeme vyvíjet a mísit své vědomí s jejím. Ovšem mohla by existovat i bez lidské rasy. Lidstvo a Země vytvářejí proto také společný systém, v němž na sebe navzájem působí. Duši lidstva někdo nazývá kolektivním nevědomím, ale to není přesné. To, co chápeme jako hmotnou realitu, kterou společně sdílíme, je navzájem propojená masa vrstev jednotlivých skutečností. Všemi prochází naše vědomí, kterým je ovlivňujeme.

 

Dispozice, karma, talenty, vliv prostředí, prostě jak jsme se narodili – vše slouží k vývoji duše, ducha. Jak se učí, některé rysy se stávají nepotřebnými a proto jsou nahrazeny jinými. Roste naše uvědomění, moudrost. Naše emoce a jednání odrážejí naše úmysly. Vzniká pak naše realita. Proto se máme učit, uvědomovat si, co se děje a proč, a tímto procesem získáváme vnitřní sílu. Můžeme hledat partnerství a teplo, ale pokud si nevědomě udržujeme od lidí odstup, setkáme se se samotou a bolestí. Pokud vezmeme nízké frekvence energií, které pocházejí ze strachu – je to hněv, odpor, pomstychtivost, vina, lítost, stud, smutek – a dávají vzniknout pocitům marnosti, slabosti, vyčerpání, neschopnosti reagovat. Láska je energií o nejvyšší frekvenci a díky ní vzniká lehkost, radost, čistota, optimismus. Cestou procesu tvoření karmy, osobností, úmyslů, energií, zkušeností a další karmy můžeme procházet mnoho životů. Máme předurčeny fyzické, emocionální, psychické, duchovní vlastnosti a okolnosti, do kterých se rodíme. Cesta je připravena, začneme realizovat úmysly, záměry a tvořit, abychom se tak naučili dalším lekcím a pochopili. Záměry formujeme světlo ducha do reality. Reakce osobnosti na zážitky a zkušenosti, které vytvořila, formují další karmu. Po odchodu duše z hmotného světa smrtí osobnosti se v nehmotných realitách posoudí a zpracuje vše, čemu se naučila (i s pomocí rádců a učitelů). Ozřejmí se potřeba nových zážitků a lekcí, které má projít dále a shrnou se karmické dluhy, které mají být splaceny. V čem byla dosažena rovnováha, harmonie a pochopení vytvořilo její větší integraci a celistvost. Také se domluví s dalšími dušemi. Pak dobrovolně stáhne svou energii do hmotné podoby další inkarnace v pozemské škole a učení pokračuje. Náš svět byl stvořen z nevědomých úmyslů, v atmosféře vnější síly a destruktivní konkurence. Záměry, vědomými i nevědomými tvoříme v každém okamžiku, každé slovo nese vědomí a inteligenci a formuje světlo. Kolektivní ideje tvoří „archetypy“. Tak byla také vytvořena instituce manželství, ve které se manželé ocitnou ať už byli jejich úmysly jakékoliv. Dříve bylo cílem této instituce fyzické přežití páru a rodiny, dnes se tento archetyp postupně mění v partnerství, kde si mají manželé pomáhat v duchovním růstu. V duchovním partnerství podléhají partneři méně emocím a jsou schopni vnímat osobnosti i duše a zacházet s jejich dynamikou. Neřeší jenom peníze a domy, ale jiný vývoj a proto chápou, že se může stát, že se rozdělí po naplnění svých závazků i dříve než s koncem života, jak se slibuje. Způsob, jakým si dokáží uvědomovat plný dosah svých činů a následky vlastních rozhodnutí na vztah, bude ovlivňovat další pokračování duchovního svazku. Obecně ve všech vztazích platí stejné principy. Pokud se zaměříme na chyby, slabosti, nedostatky, dostaneme se do polí nenávisti, pohrdání a láska se přes překážky nedostane. Kritikou a úmysly oslabit druhé vytvoříme negativní karmu. Pokud se soustředíme na vjemy a procesy, které nás v každé situaci vedou k energii o nejvyšších frekvencích, zvýšíme i svou vnitřní sílu a jistotu. Pokud soucítíme se sebou, soucítíme i s ostatními a naopak. Vytvoříme chápající a soucítící svět. Situace můžeme měnit světlem vědomí a silou, kterou vyzařujeme. Dynamika vztahu energie – hmota je stejná jako duše – osobnost (to nám ukazuje i moderní fyzika).

 

Výzvou v procesu tvoření jsou pro nás volby. Stále se rozhodujeme, volíme, a to na základě myšlenek, úmyslů. Osobnost může mít různé vlastnosti a každá z nich má svůj účel. A může převážit některá, které si nejsme vědomi, a pak se divíme, jaký život máme. Vědomě se rozhodovat můžeme až tehdy, když se opravdu známe. Často lidé jdou nevědomými zkušenostmi tak dlouho, až je pochopí. Vědomě, zodpovědně, se vyvíjíme rychleji a vědomě se dostáváme ke skutečné vnitřní síle. Potřebujeme tedy sledovat své pocity, naučit se je znát a poznávat své podosobnosti, cíle a přání každé z nich. Pokud jsou protikladné, nemůžeme je uspokojit oba (touhu po dalekých dobrodružstvích i spokojené rodině, potřebu ovládat i nechat se vést atd.). Vzniká rozpolcená osobnost. Vědomým prožíváním různých sil v nás, které soutěží o vyjádření a na nichž stavíme své úmysly, trénujeme svoji schopnost vědomě se rozhodovat, kam a proč nasměrujeme energii. Rozhodneme-li se nevybírat si, zůstaneme nevědomí. Můžeme se ptát u každého rozhodnutí, jaké bude mít následky. Představit si sebe v takto vzniklé budoucnosti a jak se přitom cítíme. Vědomým a zodpovědným přístupem se učíme naplňovat potřeby duše, kultivovat svou osobnost. Pokud se rozhodneme tvořit moudře a s láskou, získáme sílu, pokud se strachem, hněvem, sobeckostí a pochybami, sílu ztratíme. Pokud jsme zaujati pouze svou osobností, žijeme jen pěti smysly a vnějšími okolnostmi a objekty, oslabujeme sami sebe. Pokud si naopak uvědomujeme svoji duchovní „nesmrtelnost“ a činíme rozhodnutí ve spojení s duší, získáváme vnitřní sílu. Osobnost žije v iluzích, které nevidí, vědomá osobnost si je uvědomuje. Karmu vytváříme reakcemi na spory jednotlivých částí a vlastností osobnosti. Vědomé rozhodování vyžaduje úsilí a vůli, ale je to snazší, než prožívat následky nevědomých rozhodnutí. Navíc nám vesmír a nehmotní rádci bude více pomáhat. Zajímavou myšlenkovou formou pomáhající nám netvořit negativní karmu, je pokušení. Můžeme se díky němu setkat s částmi sebe sama, které nejdou ke světlu. Pokušením je ohroženo vše v nás, co je připoutáno příliš ke hmotě, nevědomé. Jsme pokoušeni k nevěře, krádeži, i vraždě, k touze po vnější síle. Kdykoliv se necháme svést či zastrašit vnějšími okolnostmi, ztrácíme sílu. Pokud se rozhodneme něčeho zbavit (strachu, zlosti...), začneme se s tím všude setkávat, i ve snech. Pokud chceme růst a moudřet, začnou necelistvé naše části vystrkovat růžky a můžeme se jim a jejich emocím pak vzepřít nebo podlehnout. Touhy a impulsy, kterým nedokážeme odolat a na jejichž překonání nepoužijeme svou sílu, jsou naší závislostí. Závislost je chtěním velmi silných částí osobnosti, které se brání působení duše. Její podstatou je chápání moci jako něčeho vnějšího, možnosti ovládat a využívat okolní prostředí či jiné lidi a bytosti. Tedy vnější moc a síla. Ta místa v nás, která pociťujeme jako vnitřní prázdnotu, postrádají sílu. Podstatou každé krize, emocionální, fyzické, psychické, duchovní, je otázka síly. Potřebujeme odvážně pohlédnout do svého nitra, naučit se vědomě prožívat podstatu své osobnosti, čelit tomu, co v životě vytvořila, a pak se můžeme rozhodnout to změnit.

 

Pokud se chceme osvobodit ze svých závislostí, musíme si je přiznat. Osobnost si závislosti dokáže zdůvodnit i prezentovat jako něco žádoucího, výhodného. Závislostmi přicházíme o energii, jsme ovládáni. Ale protože máme vrozený i odpor ke změnám, nechceme se jí zbavit, abychom nemuseli měnit své vnímání, uvažování, fungování...Její charakteristikou je magnetická přitažlivost a strach. Intenzita jejích podnětů je silnější než daná situace vyžaduje. Přitažlivost je příjemnou stránkou života. Lze ji uspokojit a zapomenout na ni. Né na závislost. Je neukojitelná. Závislost lze zklidnit (sexuální například strachem ze ztráty bezpečí, které poskytuje vztah), ale dokud ji neuznáme a neuvědomíme si příčinu, bude nás dál ovládat. S tou sexuální souvisí výrazně moc. Kdo má problémy s ovládáním vlastní sexuality, má problémy s ovládáním vlastní síly, sebevědomí v tom hlubokém slova smyslu. Závislá sexuální přitažlivost často znamená, že jsme slabí a toužíme si doplnit síly pomocí jiné duše. Kořistí bez úcty. Je zajímavé to sledovat, co se s námi děje, když nás někdo sexuálně přitahuje. Máme-li někde málo energie, moci, síly či co je za tím. Je důležité zkoumat naše strachy v rámci různých závislostí (proč se jdu napít, zakouřit si, sníst čokoládu...). A také si položit otázku, co jsme získali, když jsme podlehli, zda se splnilo naše očekávání. Sami si vytváříme své zkušenosti Máme strach, protože se cítíme bezmocní vůči nějaké své části, která touží po své „realitě“. Ale přitom jsme určitě silnější. Síla závislosti ukazuje, kolik úsilí musíme vynaložit, abychom danou oblast změnili. Podstatou potřeby vytvářet pokušení tak silné, že mu nedokážeme odolat, je skutečnost, že nechceme převzít zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Čím více bude duše toužit po osvobození ze závislosti, tím vyšší cenu budeme za závislost platit. Naše jakékoliv vlastnosti (i ty, které bereme jako nedostatky) jsou tak hluboké, že je může vyrovnat něco stejně nebo více hlubokého. Za změnou života pak stojí naše zodpovědná, vědomá volba. Samoz řejmě, že v okamžiku, kdy se rozhodneme získat vnitřní sílu, budou se pokušení objevovat stále více a častěji. Je potřeba vytrvat v rozhodnutí a pokračovat, i když někdy podlehneme. A čerpat přitom podporu i od svých lidských a nehmotných rádců a přátel. Na cestě k celistvosti se také máme oceňovat a chválit a občas odpočívat. Přetnout emocionální vazbu, která nás k ní poutá, je těžší než pochopit dynamiku procesů závislostí. Pokud se nám jeví nepřekonatelné, znamená to, že v hloubi srdce nevěříme, že se od nich dokážeme oprostit a nestojíme o změnu doopravdy. Je potřeba zkoumat své nitro, popudy, nedostatky, co nám přinášejí a zkusit, jak se cítíme bez nich. Můžeme zjistit, že prožijeme jiná, i větší potěšení. Na každou cestu se můžeme připravovat různě dlouho, netřeba se pranýřovat a nutit předčasně. Vesmír nesoudí. Nevyvíjet se není možné, jen tempo může být různé. Pokud se rozhodneme zůstat závislí, rozhodneme se pro zkušenosti negativní karmy, tvoření bez soucitu, nevědomost. A budeme se učit prostřednictvím nevědomých úmyslů, strachu a pochybností. Pokud budeme své závislosti řešit vědomě, směřujeme k celistvosti a jdeme cestou moudrosti. A vytváříme ve hmotné realitě život, jaký si přeje duše. Boží duch pak tvaruje náš další osud.

 

Existují určité procesy, které mohou probíhat jen v rámci odpovědnosti a závazku. Jinak se nenaučíme pečovat o druhé více než o sebe a ocenit sílu, růst jiné duše, a to i odporují-li potřebám mé osobnosti. Přestáváme-li si všímat potřeb své duše, abychom pomohli růstu jiného člověka, ladíme se na jeho duši. Učíme se také vidět druhé různým způsobem, nakonec i jako krásné, silné bytosti světla. Lidé postupně přijímají archetyp duchovního partnerství, kde uznávají partneři existenci duše a vědomě se účastní jejího vývoje. Uvědomují si nehmotné procesy, které probíhají v rámci času a hmoty, již vnímají jako nejhustší formu světla. Současný svět vznikal výrazně na hodnotách pětismyslové osobnosti, které se odrážejí i v instituci manželství. Tyto hodnoty slouží fyzickému přežití naší rasy. Odrážejí její rozhodnutí učit se prostřednictvím strachu a pochybností. Kořistíme i na Zemi. Bojíme se hmotného prostředí a pochybujeme, zda doň přirozeně patříme. Myslíme, že jediné, co nám zajišťuje moc a sílu, je to, co lze získat a vlastnit. Ve skutečnosti řada lidí nevěří, že po odchodu smrtí budeme muset nést odpovědnost za svá pozemská rozhodnutí. Lidská rasa ztratila pokoru. Tvoříme si iluze, že máme vše pod kontrolou, ale vytváříme chaos a bereme si sobě navzájem i Zemi. Ale máme šanci tvořit společně – duchovními partnerstvími- nové hodnoty a způsoby chování. Evoluční proces probíhjící na úrovni jedince je totožný s procesy, které se odehrávají na každé úrovni vzájemných vztahů. Je dávno známo, že jediný člověk dokáže vyvolat v ostatních velké změny, pokud přetvoří sám sebe a vyvolá v sobě jiné energie. Chceme-li proto, aby bylo více lásky a méně strachu, vyvoláme v sobě lásku a odstraníme strach. Strach, jejž vůči sobě cítí národy, je makrokosmem strachu mezi jedinci. Láska, soucit, přátelskost, laskavost, poznání, pochopení, upřímnost atd. harmonizují všechny vztahy. Každý je zodpovědný za kvalitu života, který prožívá na osobní úrovni, tutéž kvalitu promítá do světa kolem sebe. Proto šíříme i kvalitu vztahu, který navážeme. Řídíme se pak určitými hodnotami, způsoby vnímání a naše činy odrážejí oddanost duchovnímu partnerovi a jeho růstu. Vzájemně se vědomě učíme. Například to, že nejvíce riskujeme rozpad vztahu tehdy, když se vyhýbáme právě tomu, co podle nás může vztah rozbít, a z čeho máme největší strach. Učíme se i bolesti, zklamání a strachu z nich, ale hlavně důvěře. Čím jdeme více do hloubky prožitků a vědomí, tím je vztah bohatší. To, co chceme, záleží i zde na našich záměrech, úmyslech, které ale sdílíme a řešíme společně. Sdílení emocí a vracení se k sobě, stále probíhá. Otevře se prostor pro komunikaci, která transcenduje osobní v léčivě neosobní. S postupujícím vývojem duše si jsme stále hlouběji vědomi podstat vztahů s různými dušemi tady na Zemi i mimo ni i zodpovědnosti, která z toho vyplývá. Lidské duše mají různé úrovně vědomí. S postupem vývoje si duše vybírá lekce stále větší zodpovědnosti. Duše, pro niž je lidská zkušenost něčím novým (jako bývalá zvířecí např.) začíná v určitém frekvenčním rozsahu a prostředí, aby se postupně mohla rozvíjet (kde není tolik interakcí a lidí). Příště se vtělí do centra větší lidské aktivity (město), kde je více karmických lekcí. Přeměňuje pak sebe sama i skupiny, ve kterých žije. Pokud si představíme vědomí jako karmické světlo, jasnější ozáří větší plochu. Rozsah, v němž září naše světlo, je určen hloubkou našeho karmického vlivu. Velmi jasné ozáří celou planetu. V duchovních rozhodnutích závislých na tom, nakolik jsme pokročili ve víře, odvaze, tvořivosti, si může duše otevřít dveře k hlubšímu uvědomění a tedy k většímu karmickému vlivu a zodpovědnosti. Otevřou se i cesty, které byly v okamžiku zrození málo pravděpodobné. Duše s vtělením, kde může ovlivňovat velké množsrví lidí, se rodí s velkou vnitřní silou. Ovšem dle toho může také vytvořit obrovský karmický dluh,záleží na tom jaká učiní rozhodnutí. Ovšem vnitřní sílu nezískáme za snadná rozhodnutí, ve kterých podlehneme pokušením. Vertikální cestou máme možnost osvobodit se od negativity a získat vnitřní sílu. Osobnost se stává vědomou, mnohasmyslovou a celistvou, frekvence jejího vědomí stoupá. Samozřejmě, že duše při osvobozování se od negativních rysů, a to i osvobozováním své rodiny, skupiny, národa , podstupuje riziko, že ji tyto negace také ovlivní ( podlehne strachu, hněvu, sobectví...). Velká duše se účastní i vývoje kolektivního strachu celé rasy. Má i šanci tento strach z kolektivnéího vědomí odstranit. Velká duše představuje člověka, jehož úkolem je změna. Pokud dokáže transcendovat svůj strach a zachovat se odvážně, každý člen skupiny bude najednou odvážnější, i když nebude vědět proč. Duše, která si volí cestu obav, pochyb, traumat, bolesti tvoří paranoidní energie a přitahují další destruktivní bytosti. A je více ovlivňována kolektivním strachem. Jinou cestou je láska, soucítění, moudrost, vnitřní síla a vnesení těchto vzorců do lidských duší. Pokušení jsou stále větší a zároveň roste i schopnost činit zodpovědná rozhodnutí.

 

Říše lidí se od ostatních na zemi liší schopností duchovního vývoje cestou individuální vědomé duše. Zvířata se vyvíjejí jako skupinová duše. Také u nich existují různé úrovně inteligence a vědomí a zdokonalováním jednotlivců se vyvíjí celá skupina (koně, psa...). Proto se i lidská duše může vyvíjet z nějakého vysoce vyvinutého zvířete. Člověk je mikrosvětem v makrosvětě. Zvířata se nevyvíjejí prostřednictvím zodpovědné volby jako lidé. To ovšem neznamená, že nejsou schopna individuálních činů lásky. Když se zvíře pro svého pána obětuje, je to vědomé, postupuje pak na vyšší úroveň, i lidskou. Každá duše – skupinová i individuální se nějak projevuje a lze ji pochopit a léčit a nechat růst. Některé duše zemi opouští, protože tu za těchto podmínek nemohou žít, a tak druhy vymírají. Můžeme pro ně něco dělat prakticky, ale i energeticky, tzn.vysílat k nim lásku, soucit, podporu. Duše se ovšem mohou vtělovat různě a do různých úrovní. Pokud je nezbytná hmotná zkušenost, dojde k ní, ale jinde probíhá i nehmotný vývoj (třeba naši nehmotní rádci, učitelé, kteří jsou s námi, i když působí z jiné reality). Vyšší nehmotná vědomí lze z pohledu lidského vědomí obsáhnout těžko. Ne všude panuje dualita jako u nás, zde je součástí procesu vývoje, napětí, které vytváří, k němu přispívá. Naším evolučním úkolem je překonat hranici duality, která funguje v časoprostoru. Aktivní vědomí existují na planetách, hvězdách, všude a kdekoliv se můžeme něčemu učit a vyvíjet se. Například andělská bytost je vědomí, které se vyvinulo do formy vhodné k učebnímu procesu tady na Zemi, ale je i součástí evoluce jiných forem života a v jiných galaxiích. Domovem andělů je určitý rozsah nehmotných forem života, jež působí ve vlastní vibrační sféře i ve sférách nižších. Také oni procházejí vývojem, podobně jako bytosti, kterým říkáme „Mistři“, podle nichž jsou i pojmenována některá náboženství. Převládajícím vjemem těchto úrovní je zkušenost „dokonalosti“, né zkušenost kontaktu vědomí s hmotou naší pozemské školy. Karma platí i pro tyto bytosti, protože je to univerzální zákon , všechny formy „života“ jsou zodpovědné za kvalitu své energie. V jiných dimenzích však existují jiné situace, zkušenosti, vhled jiných bytostí je jiný než náš. V oblasti tvoření andělů existují jiné prožitky, tvary a možnosti než v lidské dimenzi. I andělé mají vlastní vůli, ale také jiné schopnosti. Například se nebojí smrti, nemá pochybnosti jako my o hmotě a nesmrtelnosti. Vidí světlo a žije v něm. Prvky, které vytvářejí karmu anděla, nejsou součástí jeho osobní reality. Nerozlišuje na „dobré“ a „špatné“, protože nepůsobí v dualitě.Existují i jiné úrovně, například, kde jsou nevtělené duše úzce připoutány ke hmotné realitě v blízkosti Země. Nedokážou akceptovat, že musí pokračovat dál a inkarnaci opustit. Duše se nemůže zbavit aspektů své osobnosti a v jejím energetickém systému dochází k procesům spalování a zahlcení. Některé takovéto bytosti jsou zahlceny negativitou a jsou přitahovány k podobným slabostem, nízkofrekvenčním proudům. Mohou vytvářet dodatečnou negativní karmu uvolňováním negativní vůle.

 

Každé „individuální vědomí“ na cestě zpátky k „velké božské inteligenci“ získává vnitřní sílu, vyšší vědomí, roste a stále více se podobá bohu. Naše vyšší já získává tak v každé inkarnaci větší část své původní síly a duše se k němu přibližuje. Tělo je nástrojem duše, fyzická stránka je projekcí ducha ve hmotě. Skutečným smyslem lidské existence je zdraví duše.

 

Ve „spirituální psychologii“ se bere v potaz i reinkarnace a úloha karmy při vývoji duše. Emoce, myšlenky a jejich následky neovlivňují jen osobnost, důležité je, jak ovlivňují duši. Důležité jsou hlavně životy, které ovlivňují současnou inkarnaci, pokud jejich zkušenosti pochopíme, porozumíme, co má býti dnešními zkušenostmi vyléčeno. Vše má své důvody, každé setkání, situace. Rozhodli jsme se setkat s určitými dušemi a tvořit s nimi vztahy, abychom vyrovnávali energie a zaktivovali procesy nezbytné pro zkušenosti, jimiž musíme projít. S vědomím zkušeností i z jiných inkarnací dokážeme do hloubky a pořádně pochopit lekce a probuzení, které mohou být výsledkem našich vztahů. Dále je potřeba zkoumat hlas nehmotného světa, intuici. Vědomá cesta k vnitřní síle vyžaduje poznání nehmotných dimenzí člověka. Intuice představuje způsob kontaktu osobnosti s duší v nebezpečných či inspirativních situacích. Můžeme její cestou požádat o rady a pomoc nehmotné rádce. Uvědomění vstupuje do nevědomého člověka prostřednictvím krize osobnosti. Aby se naučila vnímat své vyšší vedení. Lidé vytvořili jako výukový proces pochybnost, a tak probíhají traumata a bolest. Objev možností duše tak vyžaduje kolaps vnějších sil (ztráta partnera, smrt dítěte, bankrot...), situace individuální bezmoci. To pro pětismyylovou osobnost znamená krizi. V duchovní psychologii se soustředí na vnitřní sílu, ne získávání vnější síly. Růst jde s růstem moudrosti a lásky.

 

Součástí dynamiky lidských vztahů je i iluze. Vychází z osobnosti a je nástrojem učení. Iluze nás ovládá, když nás přemohou potřeby, impulsy a hodnoty osobnosti. Kdykoliv se necháme přemoci vztekem, strachem, lítostí, nenávistí. Neovládne člověka spjatého se svou duší. Zůstat vědomý i v iluzi, znamená i ve chvílích hněvu, strachu, bezmoci si uvědomovat, že jediné, co existuje mezi dušemi, je láska. Uvědomováním si iluzornosti (jinak i různých snů, které prožíváme) jsme schopni vědomě přijímat léčení a pomáhat v léčení ostatním. Můžeme od iluze poodstoupit a pozorovat, jak se odvíjí. Když i na obtížné a vypjaté situace reagujeme se soucitem a důvěrou, že vesmír naše potřeby vždy naplní, přitáhneme si jiné lidi a situace, než negativní. Nevytvoříme negativní karmu. Nakonec si musíme uvědomit, že své zkušenosti můžeme nahradit jinými pouze prostřednictvím své bytosti: vlastními úmysly a energií. Výsledkem použití vnější síly, ovládání, oslabování, je separace a odcizení. Od sebe i druhých. Vezmeme-li dvě důležité oblasti – strach, který je spojen s osobností a lásku, spjatou s duší. Iluze vyvěrají právě ze strachu prostřednictvím řady negativních emocí, které doprovázejí negativní až brutální chování a zneužívání. Podstatou strachu je bezmoc, kterou lze vyřešit jen používáním vnitřní síly. A jejím rozhodnutím je, jaké emoce a chování vědomě projevíme. Součástí vytváření negativní karmy je také hodnocení. U druhých nevíme, co odkud vyvěrá a proč. I u sebe můžeme objevit, že stopy vyjadřovaného hněvu začínají v úplně jiných situacích než současné, že je to jeden z proudů energie, které se snažíme vyvážit pro zcelistvění své duše a u druhých probíhají podobné procesy. Můžeme se snažit proces chápat a začleňovat poznatky do své karmy. Spravedlivé je, že se všechny duše vyvíjejí, a směrem k lásce. Svým hodnocením vytváříme i koncepty úspěchu, prohry, dokonalosti atd. A jaké jsou naše skutečné potřeby? Ne ty, založené na vnější síle. A se kterými chceme žít? Autentické potřeby patří duši. Milovat a být milováni. Vyjadřovat se tvořivě (dětmi, prací, uměním...). Spojovat se s duší a nehmotnými světy. Umělé potřeby přijímáme, abychom mohli na Zemi ovládat prostor, na který si zde děláme nárok. Na jejich základě vzniká negativní karma. Pokud budeme naplňovat pouze je a necháme se jimi svazovat, vytvoříme negativní karmu. Druhotným ziskem vytváření umělých potřeb je umělá, vnější moc (jež vládne v nejrůznějších vztazích, v každém konfliktu). Když si je naplno uvědomíme, zjistíme, že z nás vysávají energii. Naučíme-li se odpovídat na své skutečné potřeby, budeme stále otevřenější a budeme mít více soucitu a porozumění. Jejich poznáváním se učíme dávat a přijímat. Naučíme se transformovat potřeby, které rozvoji duše neslouží. Můžeme s nadhledem sledovat své impulsy, reakce, myšlenky a neprožívat je již nevědomě.

 

Jsme stejně silní jako to, co chceme. Osobnosti často manipulují vnější silou (fyzickou, krásou, vůlí, inteligencí...) a tak uspokojují své potřeby. Postoje vnitřně silné osobnosti zacházejí s láskou, moudrostí, odpuštěním, pokorou. Síla je energie formovaná úmysly duše. Světlo tvarované úmysly lásky, soucitu, vedené moudrostí. Energie směřující k naplnění smyslu existence duše na Zemi a k rozvoji osobnosti jako hmotného nástroje duše. Je to síla, která tvaruje iluzi k obrazu duše., jež tuto iluzi vytváří, ne k obrazu osobnosti. Jednotlivé části osobnosti se mohou bát různých věcí, a tak ztrácejí energii. Což se může projevit i fyzickými příznaky, kterým se říká nemoci. Ztrácíme sílu, když se cítíme ohroženi, když se rozčilujeme nad nespravedloností, když se s pocity zklamání, zahořklosti, nedostatečnosti, vzdalujeme druhým, když po něčem toužíme, podléháme zoufalství, závidíme. Kdykoliv se takto bojíme, ztrácíme sílu. Cesta k vnitřní síle vždy vede tím, co cítíme, naším srdcem. Emocionálním vnímáním a soucítěním. Musíme si uvědomit, co cítíme, abychom pochopili rozpolcenost vlastní osobnosti a nebudeme se moci vyrovnat s aspekty, které neprospívají našemu vývoji. Naučíme-li se energii neztrácet, staneme se stabilním systémem, budeme schopni reagovat vědomě, vědomě směrovat svou energii a budeme přitahovat bytosti, které se vědomě vydaly na cestu ke světlu. Pokud nás energie neopouští jako láska a důvěra, vrací se nám bolest a nepříjemné pocity. Vnitřní síla je také pokorou a úctou, radostí z neomezeného dávání, které dává s láskou a vědomím, že vše, co máme slouží ku prospěchu všech, s nimiž společně tvoříme. Náš dar přitom není zatížen strachem ani zranitelností. Vnitřně silný člověk umí odpouštět. Ale tak, že tím druhé nemanipuluje. Odpuštění znamená zodpovědnost za vlastní zkušenosti. Její nepřijetí také znamená ztrátu síly. Domněnka,že za naše zkušenosti je zodpovědný někdo jiný, podmiňuje další. To, že odpouštění je činem, kterým se člověk pro druhého obětuje. Jak ale můžeme pak druhému odpustit fakt, že jsme se rozhodli být slabí? Odpouštěním neulpíváme na negativních zkušenostech, jež byli výsledkem rozhodnutí, když jsme se odpouštět učili. Litovali jsme a lítost je lpěním na negativitě. Ztrácíme jí sílu. Toho, kdo se nemůže smát, tíží břemeno. Tančící srdce je nezranitelné. Vnitřně silná lidská bytost jasně vnímá i myslí. Jasnozřivě, to je vjemem moudrosti. Je to schopnost vidět iluzi, rozumět jí a nechat ji hrát. Vnitřně silná osobnost chápe každou situaci a každou zkušenost jako dokonalou a nezbytnou součást zrání každé osobnosti. Jasnozřivost rozpouští strach.Umožní vidět svět takový jaký je. Vnitřně silná osobnost žije v lásce, která je energií duše, ne v násilí. Nevědomá touha po lásce však přináší strach a hněv. K tomu dochází, když si osobnost jasně neuvědomuje, po čem touží a je obětí závislosti. Upřímná a pravá láska přináší hluboký a upřímný zájem o druhého. Milující osobnost neovládá, ale živí. Nedominuje, ale dává sílu. Pokora, odpuštění, čistota a láska jsou dynamickými procesy svobody. Jsou základem vnitřní síly.

 

Každá duše přichází na Zemi s řadou jedinečných darů.Přináší specifickou konfiguraci životní síly, a to za konkrétním účelem a s konkrétním úmyslem. Před vtělením souhlasí, že na Zemi splní určitý úkol. A v hmotné formě dosáhne svého cíle, plnosti svého bytí. Specifický závazek duše je jejím posláním. A všechny zkušenosti našeho života slouží cíli probudit v nás vědomí tohoto úkolu, této smlouvy. Osobnost bez vnitřní síly nemůže své duševní poslání splnit. Rozmělní se a zmalátní ve vnitřním pocitu prázdnoty. Naplněním přání osobnosti zvnějšku se nikdy neuspokojí. Vnitřní síla je nutná ke splnění tohoto úkolu, s vývojem a růstem osobnosti se naplňuje i poslání její duše. Člověk pak prožívá pocit smysluplnosti a účelu. Je naplněn a naplňuje. Každá z dalších zkušeností je příležitostí prohlédnout iluzi, jež slouží k vyrovnání a růstu duše. Součástí každého bolestného a negativního zážitku je příležitost utkat se s vjemem za ním, se strachem, který je jeho podstatou, a rozhodnout se pro možnost učit se s moudrostí. Optimálních cest duše je přitom nespočet, tvoříme je s každým rozhodnutím. Důležité je dělat vědomá rozhodnutí. Důvěřovat, tvořit, být sami sebou a nechat se také vést nehmotnými vesmírnými učiteli a rádci. K vnitřní síle patří i vzdát se vyšší formě moudrosti („buď vůle tvá“). Kdykoliv požádáme o radu či pomoc, předpokládejme, že k nám okamžitě přichází. Nepochybujme. Důvěřujme, že ta situace, ve které se právě nacházíme, směřuje k tomu nejlepšímu a nejvhodnějšímu závěru. A nechme Vyšší já dokončit úkol. Dokončení cesty k vnitřní síle obsahuje i modlitbu, víru, partnerství s božskou inteligencí. Zároveň se svými záměry a meditacemi říkáme: „Jsem zde a potřebuji pomoc“, a očekáváme ji. S modlitbou přichází milost a s ní poznání, že to, co prožíváme, je nezbytné.Utěšuje pocitem pochopení. Důležité je udržovat energii v přítomnosti, veškerou sílu v dnešku. Důvěrou léčíme negativitu a strach.Proto si musíme uvědomovat vše, co cítíme. A úmysly prociťujme srdcem. I vztahy s druhými lidmi. Soucit je vzájemný a laskavostí prospíváme sobě i druhému. Nelítostným cítěním a jednáním škodíme i tělu. Strach z vlastního růstu a transformace nás odvádí i z přítomného okamžiku. I touha po něčem, co nemáme. Kdykoliv se začneme cítit negativně, je potřeba se zastavit a procítit, co se děje. Zeptat se a prozkoumat své motivace. Vědomé úsilí je potřeba vložit do všeho, co děláme. Pak je nám lépe, bezpečněji, spokojeněji, naplněněji. Impuls tvoření a vnitřní síly je styčným bodem mezi energií a hmotou, sídlem duše. A dotýkat se ho můžeme kdykoliv.